Nebudu vám radši vůbec říkat, kolik hodin (dnů!!) jsem strávila hledáním ubytování, co se dovolenky týče. A to čistě z toho důvodu, že to sama nevim. Taky že mi to už pomalu začlo lízt na nervy. No a včera jsem to konečně rozsekla, ukázala mužskýmu, ten dal souhlas a hotovo. No jo, jenže to bylo teprve ubytko. Tím to teprv začíná pochopitelně...

Takže dneska hlásím mužskýmu z terasy, že už jsem našla přesnej typ espressovače, kterej tam maj, abych věděla, jaký mám objednat náplně.

"No zrovna jsem si říkal," on na to "jestli teďka v sobě nepocítíš prázdnotu, když jsi tolik času trávila hledáním bydlení. Ale koukám, že ty si věčnej hledač. Kafe máš teda teďka vyřešený, takže tušim, že další v pořadí jsou pláže. Pak zmrzlinový stánky? Pak výlety do okolí... "

No jasně že jo! Přece tam nepřijedem a nedřepnem na jedinou pláž, abysme z ní po týdnu vstali a je-li domů...

Vždycky toho chci vidět co nejvíc a procestovat široký okolí.

Je ale fakt, že až se vrátíme, budu zase hledat něco jinýho. To už vim teďka. A až to najdu, tak budu zase hledat další věci. A pak zas a zase. Ženský to maj možná vrozený.

Tak hlavně, aby jednou, až mi bude osmdesát, nemuseli hledat mě, co?!