Včera odpoledne jsem spadla do nejčernější hlubiny svého dosavadního života. Předtím ale náš Ju (11 let) každé ráno už třetí týden po ránu zvracel a že ho bolí hlava. Když to trvalo týden, šli jsme k doktorovi. Odběry vyšly dobře. Po víkendu přijďte zase a kdyžtak počítejte s hospitalizací. Do třinecké nemocnice byl nástup tuto středu. Odbočím. Ještě předtím jsem doma, asi jako spousta lidí, a hlavně matek, mezitím googlila... Pravidelné zvracení po ránu a bolest hlavy k tomu? Nádor na mozku. Tak psaly různé články. A já se začala strašně bát. O svého chlapečka. Brečela jsem. A modlila se. V pondělí 17.10. jsem k modlitbám připojila i půst. Nedržela jsem ho už spoustu let. Vždy mě z něj rychle chytla migréna, na kterou trpím. Ale tentokrát jsem nejedla dva dny a bylo to v pohodě. Šla jsem se projít k přehradě a stále prosila Boha o pomoc. V úterý večer bych bývala ani nemusela jíst, nebylo mi vůbec nic. Ale ve středu nás čekala nemocnice a já potřebovala být posílená. A pak přišel pátek. "Mami, já byl dneska i v tom tunelu," říká mi Ju. CT měli přece dělat až příští týden. Za nějakou chvíli se otevřou dveře a v nich pan primář Ru. Neviděla jsem ho strašně let. Naposledy na konferenci křesťanských zdravotníků v Brně. To už je dávno. On mě nezná, jenom já jeho. "Vy jste maminka? Musím s vámi mluvit." Polilo mě horko. Šli jsme na ošetřovnu. Vidím, jak se mu to nelehko říká. Mluví o nálezu CT a já přestávám vnímat. "Je to veliké 3x4 cm. Příští týden bude provedena operace. " Padám do jámy. Špatně se mi dýchá. Držím si pusu rukou a rozbrečím se. Nedokážu vnímat další informace. Chci, aby tu byl Bůh se mnou. Ze dna jámy, brečící, jen stěží říkám: "Já vím, že jste věřící... Prosím vás, pomodlete se teď za Juliánka!" Primář potichu zavře dveře a modlí se za mého chlapečka. Vlastně tu modlitbu taky nevnímám. Jen CHCI, aby tu byl Bůh se mnou. Nedokážu jít za Ju na pokoj. Nedokážu vůbec jít. Sestry mě odvádí na sesternu. Snaží se mi dát veškerou podporu. Za chvíli přijde nějaká doktorka. Snaží se v temnotě zapálit několik svíček: 1. Přišlo se na to docela včas. 2. Nádor je zapouzdřený. 3. Že bude operace takto brzy je též dobře. 4. Že nejsou zjevné další vnější příznaky je též dobře. "Nebojte se, je to odoperovatelné. Ale víc vám k tomu říct nedokážu".

Za chvíli dorazí Ondra. Sami na sesterně brečíme, držíme se za ruce. 

Za pár hodin nás posílají sanitkou do brněnské fakultní nemocnice. Cesta trvá 2 hodiny. Sanitkou jedu jen já a Ju. Ju je plný elánu, smíchu a radosti. "No tak budu mít jen zase další operaci no, mě je to vlastně už jedno. Prostě mě odoperujou, a pak budu zase chodit na kontroly. Pojď, budeme hrát kámen nůžky papír a pak mi budeš dávat různý otázky a já tobě." Snad nikdy jsem nezažila tak velkou propast mezi bolestí a usilovnou snahou mluvit normálně a semtam se i něčemu zasmát. A tak jsem se třeba usmála, prohodila vtip, otočila hlavu a vší silou potlačovala slzy...